Chateau Lagrange 2017, Saint Julien

Apelace: Saint Julien A.O.C.

Klasifikace: 3e Cru Classé v klasifikaci z roku 1855 

Dubnové mrazy se jen nepatrně dotkly vinohradu Château Lagrange v roce 2017. Výsledek jeho elegantního a harmonického výrazu vína je odměnou práce všech, kdo se podíleli na pečlivé selekci hroznů z jednotlivých parcel vinohradu a na jejich přesném zpracování. Víno bylo školeno po dobu jednadvaceti měsíců v dubových barriques (50% nových).

Rozloha vinohraduje 118ha, osázená modrými odrůdami Cabernet Sauvignon, Merlot a Petit Verdot. 

Vinohrad, produkující suché víno bílé je osázená odrůdami Sauvignon Blanc a Sémillon, má rozlohu 7,5ha.

Půdní skladbutvoří dvě terénní vlny tvořené čtvrtohorními štěrky, na podloží křemičitě jílovém.

Vinobraní probíhá ručně a hrozny jsou tříděné podle odrůd, věku viničních keřů, vyzrání na jednotlivých parcelách a podle půdní skladby parcel. Hrozny červených odrůd jsou vloženy do 92 ocelových, termicky regulovaných kádí o obsahu 66 až 220hl, podobu vyluhování a kvasících procesů, což představuje 15-20dní.

Víno je školeno po dobu 21 měsíců v barriques z francouzského dubu (60% nových). Před stáčením do lahví je víno čeřeno čerstvými bílky.

HISTORIE CHATEAU LAGRANGE : S celkovou rozlohou přes 157 hektarů, z nichž je 110 osázeno vinicemi, je Lagrange nepochybně gigantem mezi usedlostmi grand cru classé. V roce 1855 však bylo panství mnohem větší. Tehdy se mohlo pyšnit více než 300 hektary - což byl v této oblasti, kde jsou usedlosti obecně menší, rozhodně rekord. K Lagrange kdysi patřila dokonce celá vesnice i s pekárnou, školou a kostelem.

Panství Lagrange Monteil je velmi starobylé. Již ve středověku se zde vyrábělo vysoce ceněné víno. Není tedy divu, že je vlastnila řada vysoce postavených církevních i svtských hodnostářů, mezi jinými například hrabě Cabarrus, jenž byl ministrem financí Josefa Bonaparta v době jeho španělské vlády, či hrabě Duchtel, který svého času sloužil jako ministr vnitra Ludvíka-Filipa.
Roku 1925 usedlost koupila baskická rodina Cendoyasových ze San Sebastianu. Říká se, že tehdy se kvalita vína zhoršila tak strašně, že jediný důvod, proč by někdo chtěl Lagrange ještě koupit, by byla možnost vykácet zdejší piniový lesík a prodat dřevo papírnám. Bylo to skutečně smutné období. Lagrange neustále upadal a trpěl finančními ztrátami i obecným podceňováním. Usedlost už byla jen stínem své dřívější slávy, když nad ní v roce 1983 převzala kontrolu japonská skupina Suntory, světová jednička v průmyslu alkoholických nápojů. Nejhorší bylo, že nejlepší pozemky, jež ležely po řadu let ladem, nebyly znovu osázeny. Usedlost tak neměla možnost předvést svůj potenciál. Všechno muselo být obnoveno, reorganizováno nebo vytvořeno znovu. Nicméně existoval alespoň maličký záblesk naděje do budoucnosti, který vycházel z největší výhody, jíž byla ohromná rozloha usedlosti.

Noví investoři také měli jasnou a komplexní představu, co dělat a jak potenciál usedlosti využít. Tito japonští majitelé projevili chvályhodnou vytrvalost, s níž pomocí značných finančních injekcí udržovali tuto potápějící se loď na hladině. Byla to rozhodně největší loď médocké flotily, ale také nejzchátralejší. Naštěstí byli natolik jasnozřiví, aby porozuměli potřebám dlouhodobé strategie a nehledali rychlý zisk nebo okamžitou návratnost svých investic. Pokladna Lagrange vykazovala deficit ještě přes deset let, do roku 1996.

Zástupci společnosti Suntory dnes bez váhání přiznávají, že jejich velkou výhodou byla skutečnost, že se mohli spolehnout na zkušenosti takového ředitele, jakým je Marcel Ducasse. Tento virtuos vinohradu, jehož zkušeným rádcem byl profesor Peynaud, dokázal nejen vdechnout polomrtvé révě život, ale také z jejích hroznů získal vzácné víno vyjadřující skutečnou duši grand cru. Člověk si může udělat určitou představu o Ducassově originalitě, povšimne-li si, jaký význam byl pod jeho vedením přiznán té nejnevypočitatelnější z odrůd - Petit Verdot. V ostatních vínech po ní můžete nalézt sotva znatelnou stopu, v Lagrange však tvoří plnou pětinu všech cuvée.

Japonské vedení Suntory neztrácelo ani během let důvěru v Ducassa, muže, jenž se nikdy nesnažil dělat věci lehce, jen aby se jim zalíbil. Stejně jako předkové jeho příznivců v Zemi vycházejícího slunce stojí i on jednou nohou pevně zapřenou v tradiční minulosti, druhou však míří vpřed do moderní budoucnosti. Jeho asistent Bruno Eynard k tomuto tématu výmluvně podotýká : ,,Na této usedlosti jsou místa, kde pracujeme přesně tak, jako to dělávali lidé před sto a více lety, pak jsou také místa, která fungují přesně opačně, kde se všechno změnilo teprve velice nedávno. A když říkám nedávno, '' dodává, ,,myslím tím před méně než patnácti měsíci.''