Chateau Margaux 1973, Margaux

Při dalším, a hlavně delším uchovávání vína, se budou stále umocňovat terciální senzorické noty dřevin, tlejícího listí, humusu, mokrého podzimního mlází.

Celková rozloha viniční usedlosti Château Margaux je 262ha.

Modré odrůdy jsou pěstované na vinohradě o rozloze 82ha a produkují vína v APELACI CONTROLÉE.

Půdní skladbu tvoří vrstvy středně velkých až drobných čtvrtohorní štěrků původu garonského, ležících na substrátu třetihorních jílů a vápenců. V dolní čísti viničních parcel dominují vápence.

 Průměrná věk viničních keřů je 35 let a hlavní zámecké víno představuje 35% celkové produkce vinohradu.

Výrobní postupy: Hrozny určené pro hlavní zámecké víno jsou zpracovávány v dubových kádích a víno je školeno po dobu 18-24 měsíců v dubových barriques, nových pro každý ročník. Průměrná roční produkce: 130 000 lahví

12%ha je osázeno odrůdou Sauvignon Blanc, dávající zrod:
Pavillon Blanc de Château Margaux, Bordeaux Blanc A.O.C.  

Produkce: 10 000 lahví

 Bílé víno je fermentováno v dubových barriques a je školeno po dobu 6-8 měsíců tamtéž.

Viniční usedlost produkuje 2. Zámecké červené víno:

Pavillon Rouge de Château Margaux v apelaci Margaux A.O.C.

Průměrná roční produkce: 100 000 lahví.

HISTORIE CHATEAU MARGAUX : Nejslavnější usedlost Médoku je také jednou z nejimpozantnějších. Návštěvníkům však vyvrací staré pořekadlo, že se všechno důvěrně známé stává předmětem přezírání. Zde je pravdou pravý opak : čím blíže člověk přichází, tím větší posvátnou úctu cítí. Čím dále kráčí sluncem zalitým stromořadím starobylých platanů, čím více se blíží k tomuto chrámu velikého vína, k tomuto velkolepému jevišti enologie, tím silnější kouzlo, které odtud vyzařuje.

Důvěrná známost nemusí nutně plodit přezírání a, nehledě na slova jednoho francouzského básníka, někteří hrdinové zůstávájí hrdiny i pro své sluhy. Některé mýty je jich zajisté málo, o to pozoruhodnější však všechny jsou - dokáží přestát bližší zkoumání bez ztráty schopnosti neustále okouzlovat.

Vystoupá-li návštěvník po dvaceti schodech k monumentálnímu vchodu lemovanému jednoduchým nezdobeným iónským sloupořadím s trojúhelníkovým štítem, získá téměř hmatatelný dojem, že je svědek toho, jak se mu před očima zhmotnila velkolepost legendárního jména. Díky dávnému královskému privilegiu je Chateau Margaux jedinou usedlostí, jež nese stejné jméno jako víno vyráběné na jejích pozemcích. Jakmile se návštěvník ocitne na vrcholu schodiště, vchází do velkého a světlého vestibulu a ohromnými dveřmi prochází do salonů zařízených v imperiálním stylu. Tou dobou si naplno uvedomí, že je zde všechno nadživotní.

,,Privilegiem velkých,'' napsal Jean Giraudox, ,,je sledovat katastrofy z bezpečné vzdálenosti nějaké terasy.'' Privilegiem hostí Chateau Margaux je obdivovat nejslavnější vinohrad zpoza vysokých oken vpravdě královské rezidence. Osobou, která této úžasné nádheře vládne, je mladá žena, stejně vznešená jako zdejší zařízení a stejně tak postrádající nadbytečné ozdůbky, což jí dokonale sluší. Corinne Mentzelopoulosová je rozhodně důstojnou dědičkou význačného obchodníka z řeckého Patrasu, který poté kdy vydělal obrovské jmění dostal nápad koupit si tuto francouzskou vinařskou ikonu.

K transakci došlo roku 1977. Tehdy ještě investice do vinařství bez ohledu na to, jak bylo prestižní mohla vypadat podivínsky. přinejmenším to mohlo vypadat jako riskantní podnik. André Mentzelopoulos o sobě mohl právem říkat, že předběhl svou dobu. Téměř přesně o tři roky později, v předvečer výroby jeho prvního ročníkového vína, nový majitel vinohradu zemřel. ,,Otec se nedožil toho, aby spatřil výsledky svého úsilí,'' stěžuje si jeho dcera. Hovoří procítěně, což více než výmluvně prozrazuje zdroj její oddanosti tomuto místu.

Než André Mentzelopoulos zemřel, měl dostatek času vštípit Margaux nového ducha, myšlenky, díky jimž se Chateau Margaux stalo vzorem pro ostatní médocká vinařství. Mezi mnohé inovace, jež byly v tomto duchu podniknuty, patří odvodnění půdy, využívání rad odborných konzultantů, nahrazení mnoha starých sudů novými a vyhloubení úžasného nového sklepa, který je dokonale přizpůsoben dozrávání vína v sudech.

Ostatní vinaři všechny tyto iniciativy do té míry napodobovali a kopírovali, že se z nich nakonec stala obecně uznávaná pravidla. Mentzelopoulos dokončil svoji vpravdě revoluční modernizaci Margaux přinejmenším o dva roky dříve, než s ní jeho nejagilnější kolegové vůbec začali. Byl průkopníkem, jehož kroky následuje mnoho dalších. Jeho dcera vidí sebe samu spíš jako opatrovnici otcova odkazu než jako dědičku. Neříká totiž : ,,Margaux patří mě,'' ale spíše : ,,Já patřím Margaux.'' Tato ve městě vychovávaná bývalá specialistka na literaturu s náznakem kouzelné falešné skromnosti přiznává : ,,Ani jsem se v bordeauxské oblasti nenarodila.'' A hned přidává na vysvětlenou, že se sama považuje napůl za Řekyni, trochu za Američanku, ale ze všeho nejvíc za Médočanku. A přitom, aniž uštědřila jedinou ránu, zcela dobyla exklusivní malý svět místních vinařů. Její obětavá oddanost, respekt k půdě a pokora před nekonečně složitým vinařským uměním, to vše jí umožnilo přijetí do společnosti, která nově příchozí již tradičně nahlíží s podezřením.

Corinne Mentzelopoulosová, jež byla v 80.letech minulého století skutečně velice mladá, si kromě toho získala úctu ostatních vinařů tím, jak dokázala naprosto odhodlaně zaměřit veškerou svoji energii na Margaux. Prvním krokem bylo hledání nezbytné podpory. Vzápětí se rozhodla získat naprostou kontrolu nad svým majetkem. To ji přivedlo zprvu ke spojenectví s Giovannim Agnellim z Turína a poté k odkoupení většiny akcií vinařství od rodinných příslušníků. Krev totiž není voda. Corinne Mentzelopousová si rychle uvědomila svůj závazek vůči sjednocenému a energického týmu kolem sebe. Největším aktivem bylo jistě mládí. ,,Na počátku'', vzpomíná Corinne, ,,nebylo většině z nás víc než třicet let''. To byla pravda zejména v případě Paula Pontalliera, který pod jejím dozorem usedlost vede a funguje jako její zplnomocněný zástupce.

Během prohlídky přepychového vinařství, jež se rozkládá v nadzemí kolem obdélníkového dvora rozlehlého jako městské náměstí, vodí tento přátelský a otevřený muž návštěvníky od překvapení k překvapení. Nápad ukrýt část obrovského vinařského závodu do podzemí pochází ještě z hlavy Andrého Mentzelopoulouse. Veškeré potřebné provozy jsou zde soustředěny kolem obrovského vinného sklepa, což je impozantní prostor, skutečný chrám vína, jehož vnitřek zdobí osmnáct vysokých iónských sloupů. Cesta vzájemně na sebe navazujícími místnostmi vede od nádherných dřevěných sudů až do bednářské dílny, která je jednou z posledních v bordeauxských chateau s klasifikací cru classé.

Usedlost jako celek i s hospodářskými budovami je dílem největšího z bordeauxských neoklasických architektů Louise Combese. Jde o mistrovský architektonický výtvor z let 1810 - 1816, který už sám o sobě stojí za tu cestu. ,,Je to jedno z nejkrásnějších vinařství v kraji'', zdůrazňuje Paul Pontailler. ,,Když jsme sem přišli, vypadalo to tu přesně jako teď. Všechno bylo architektonicky tak čisté, že jsme si dávali velký pozor, abychom žádným způsobem nic nenarušili. To, co tu vidíte teď, je přesně totéž, co můžete vidět na fotografiích z počátku dvacátého století.''

Od architektury je k filozofii jen malý krůček a na Chateau Margaux se takový krůček podniká velmi snadno. Na konci naší velkolepé exkurze nám Paul Pontailler nalil do velkých sklenek trochu zdejšího nektaru. Ochutnávka nebo také ukázka se odehrává ničím nerušeném tichu. Hloubka, síla, bohatost.....,,Nemí pochyb,'' zamumlá. ,,Tohle je ročník 2003, vynikající víno. Patří k těm, které je lépe si vychutnat než o nich mluvit.'' Když se na prostá a elegantní nádvoří Chateau Margaux začíná snášet večer a je čas, aby návštěvníci odjeli, pociťují v sobě jistou změnu. Když pod závojem mírného deštíku s lítostí odjíždějí, vrhají na konci dlouhé ale lemované platany poslední pohled na jasně osvícené průčelí usedlosti se sloupořadím, které se za nimi v dáli zmenšuje. Je čas Margaux opustit, bohužel je čas vrátit se do vnějšího světa.