Chateau Latour

Appellation : Pauillac
Cépages (odrůdy rév) : 80% Cabernet sauvignon, 4% Merlot, 15% Cabernet franc, 1% Petit verdot

1. třída Cru Classé

Když byly v roce 1964 instalovány kádě z nerezové oceli s řízenou teplotou, byla skupina Pearson z Londýna obviněna Francouzi, že mění vinici 1.třídy na mlékárnu (naprosto však ignorovali skutečnost, že Chateau Haut-Brion provedlo před třemi lety totéž). Skupina Pearson v té době skutečně vlastnila více než polovinu Latour a Harvey´s z Bristolu vlastnila o něco méně než 1 milion liber za téměř 80% této vinice 1. třídy. Byl to výhodný obchod, i když poté značně investovali do renovace vinic a vinařství, zaplatila společnost Allied-Lyons (vlastník Harvey´s) v roce 1989 téměř 60 milionů liber za podíl skupiny Pearson, čímž zvýšila cenu statku na 110 milionů liber. Společnost Allied-Lyons však prodělala, když v roce 1993 potřebovala likvidovat různé akcionáře, aby mohla financovat převzetí společností a Latour za 86 milionů prodala. Kupcem byl francouzský průmyslník Francois Pinault, který dosadil jako nového mladého prezidenta Latour Frédérica Engerera, absolventa jedné z francouzských špičkových obchodních akademií. Ten zavedl revoluční praktiky jak na vinicích, tak ve vinařské výrobě a společně s Frédéricem Ardouinem, dokonce ještě mladším vinařem, slibovali rychlé změny v Latour tak dramatické, jako byly v Margaux.

Víno zraje v dřevěných soudcích 20 až 24 měsíců, všechny soudky jsou každý rok nové.
Navzdory těsnému sousedství s vinařskou obcí St.Julien je Latour typickým pro Pauillac. Inkoustově černá barva přesně odráží úžasnou strukturu a ohromně koncentrované aroma tohoto vína. Je-li Lafite základním vzorkem delikátnosti, pak je Latour ideálním a názorným příkladem toho, jak může být víno důkladné a současně si udržet velkou jemnost.

ARCHIVACE : 30 - 60 let

DRUHÉ VÍNO : Les Forts de Latour

DALŠÍ VÍNA : Pauillac de Latour

HISTORIE CHATEAU LATOUR: Obrázky věže s cimbuřím korunované postavou heraldického lva, majestátně zdobí všechny bedničky z usedlosti, etikety na láhvích a dokonce i bílý hedvábný papír, do něhož je každá láhev před uložením do bedničky zabalena. Tento emblém je stejně nadčasový, vznešený a všeobecně rozeznatelný jako šachová figurka. Ona původní věžovitá stavba, která dala nejprestižnější médocké usedlosti jméno, však již ve skutečnosti bohužel neexistuje. Po impozantní stavbě ze čtrnáctého století, jež byla v této době známa pod jménem La Tour Saint Maubert a sloužila jako hlavní obytná část pevnosti postavené během stoleté války, již nezůstala ani stopa. Kouzelná maličká stavba, která dnes stojí na jejím místě pod mírumilovnou oblohou a honosí se formálním titulem ,,Věž'', je ve skutečnosti holubník postavený v dobách Ludvíka XIII. Znalci velkého vína pochopitelně považují za nepodstatné, je-li tato ,,věž'' ve skutečnosti věží nebo ne.

Největší zajímavost usedlosti nespočívá v architektonických prvcích, ale v její půdě - semifluviální oblasti přilehlé k řece Girondě a obdařené zvedajícím se terénem ideálním pro vinice, s výjimečně jemnou půdou smíšenou s říčním štěrkem. Největší výhody této vynikající usedlosti jsou geologické. Z 65 hektarů její rozlohy tvoří 47 ha extrémně homogenní plocha sestávající ze slavných ohrazených pozemků (Enclos), která profituje z ideálního mikroklimatu, nepřekonatelné expozice slunečního svitu, dokonalého odvodnění a z půdy takové kvality, o níž si mnozí vinaři mohou nechat jen zdát. Jestliže má někdo ke své práci k dispozici takové základy, jak by vůbec mohl něco zkazit? Například během velkého mrazu v roce 1991 - to byla ohromná katastrofa - se ztráty většiny vinařů vyšplhaly až k sedmdesáti procentům, zatímco na Chateau Latour dosáhly jen třiceti procent. Byl to zázrak? Je snad Latour nedotknutelný? Existuje mnoho lidí, kteří jsou tomu ochotni uvěřit, zejména od šedesátých let minulého století, kdy byly objedeny archívy usedlosti, vážící se k daleké minulosti (některé pocházely z roku 1331), které podivuhodné aspekty tohoto po staletí trvajícího štěstí potvrzovaly, či je dokonce umocňovaly.

Nejvýznamnější postavou v historii usedlosti Latour je markýz Nicolas Alexandre de Ségur, přezdívaný kníže vín, muž s kouzelnýma rukama, pokud jde o vinohrady. Již počátkem osmnáctého století se stal průkopníkem metod, jejichž cílem bylo získání maximálního užitku z výjimečného potenciálu, a vytvořil takzvaný ,,latourský styl'', jenž zůstal bez konkurence až do dnešních dní. Podle mnohdy až puntičkářsky vedených archivních zápisů byla usedlost následně vedena řadou lidí, kteří se uctivě drželi všech pravidel stanovených otcem zakladatelem. Lze říci, že pověst velkolepého cru Chateau Latour, která se rychle rozšířila do Anglie a dokonce i do Nového světa, zůstala nesporná až do konce zlaté éry, kterou zahájila klasifikace z roku 1855. Za zmínku však stojí i jiné, ne tak vzdálené události, jež na usedlosti proběhly, a které jsou odrazem dalekosáhlých změn, jež v uplynulém půlstoletí zažila médocká vína grand cru classé.

Počátkem 60. let minulého století odkoupila Latour od potomků Markýze de Ségur, kteří o vinařství neprojevovali dostatečný zájem, britská skupina Pearson. Usedlost sice i přes svoji zjevnou zastaralost stále produkovala ohromné ročníky, včetně obdivuhodného vína z roku 1961, avšak situace již začínala být pomalu neudržitelná. Noví britští majitelé zahájili systematickou modernizaci celého závodu skutečně od podlahy. Na západ od rodové usedlosti byly osázeny další pozemky, byl instalován systém umělého zavlažování, jenž měl za úkol doplňovat práci přírody. K ještě dramatičtější změně došlo, když noví vládci usedlosti zmechanizovali a zautomatizovali práci ve vinařství a staré kvasné kádě nahradili tanky z nerezové oceli. V té době se jednalo o zcela neslýchané kacířství. Přesto však k žádnému snížení kvality vína nedošlo. Pokud se s ní vůbec něco stalo, pak to bylo zlepšení. Ročníky 1966, 1970 a 1975 (mimo jiné) byly opět pozoruhodné tím, že v nich vznikla vína vysoko překračující obecně uznávaný standard pro dokonalost. Noví majitelé usedlosti také od začátku podporovali politiku masivního exportu, který měl uspokojit tradiční britskou oblibu francouzského ,,Klaretu''. To, že Chateau Latour koupili Britové, nebylo pro zkušené pozorovatele bordeauxského obchodu s vínem žádným překvapením. Bylo to jednak znamení doby, ale také logický výsledek místního vývoje. Tak se klenot mezi francouzskými chateau dostal do rukou zahraničních investorů, v nichž zůstal více než třicet let.

Roku 1993 jej konečně získal bretonský průmyslník Francois Pinault. Tehdy se započala nová kapitola latourské ságy. ,,Jsme si plně vědomi úžasné minulosti Chateau Latour'', vysvětluje správce vinařství Frédéric Engerer, ,,a jsme na ni pyšní. Minulost je minulost a my nyní musíme hledět vpřed a vyrovnat se s překážkami, které nám stojí v cestě. Má vize Chateau Latour je vizí budoucnosti.'' V případě usedlosti s tak legendární minulostí nám tento přístup může připadat zneklidňující, ve skutečnosti je však jen pokračováním této minulosti : všichni vinaři v Médocu vždy hleděli jen před sebe. Filozofie zaměřená do budoucnosti se dokonale shoduje s osobností nového majitele. Láska Francoise Pinaulta ke všemu novému - zejména pak k modernímu umění - je obecně známá. Návštěva jeho pokrokového vinařství v přístavbě nad sklepy nabízí přesvědčivou ukázku toho, jak novátorské pojetí bylo v případě Chateau Latour použito - přístup, jenž je rozhodně modernistický a úsporný, téměř strohý.

Velké plochy tmavošedé barvy, čisté linie přerušované pravými úhly v kombinaci s minerálními podtóny betonu, žuly a skla vytvářejí futuristickou scénu, která je v tomto regionu něčím zcela novým. Ve své ohromné a účelně zařízené kanceláři to manažer rozvádí: ,,Máme štěstí. Náš tým je mladý, má hodně energie a je průbojný. V roce 1999 jsme najali nejlepší lidi, z nichž většina zapadá do věkové skupiny třicátníků - a to je velká výhoda. Mládí možná neznamená všechno, ale mladší lidé mohou být více motivováni zdánlivou jistotou, že se výsledků svých rozhodnutí, zaměřených dlouhodobě do budoucnosti, dožijí. Možná je povznášející pracovat na něčem, co spatří až teprve generace dosud nenarozených, málokdy to však přináší stejné uspokojení''. Ona nová vitalita, jež je tak znatelná zevnitř, vystupuje viditelně i navenek. Mnozí milovníci vína Latour jistě hořce litují, že před sebou nemají ještě tolik let, aby mohli ochutnat ročníky, které teprve zrají. Jak prý kdysi poznamenal stařičký kardinál Mazarin při prohlídce sbírky starých vín ve svém sklepě: ,,Když si jen pomyslím, že toto vše tu budu muset nechat!'' Mnozí zoufalí znalci takto jistě naříkají i dnes.

Dvě ctnosti zakódované v genetickém dědictví Chateau Latour jsou trpělivost a důvěra v budoucnost. Mělo by být zdůrazněno, že toto premier cru classé, jež obzvláště dobře zraje, vyžaduje nejméně patnáct až dvacet let, aby se mohlo plně projevit. Mnozí zákazníci však začali být mezitím stále netrpělivější a mnohdy i značně nedisciplinovaní. Chtějí je totiž pít hned. Vedení Chateau Latour vyřešilo tento problém tím, že nabídlo dobrým zákazníkům uskladnění vína pod jejich jménem přímo na usedlosti až do dne, kdy víno plně dozraje a bude připraveno k ,,osvobození''. Toto je zářný příklad rozvážného plánování do budoucnosti, v tomto systému vinař v podstatě funguje jako bankéř. Zákazník sice zakoupí víno, zanechá je však v úschově u vinaře, který je vydá, teprve až dosáhne dospělosti, přesně ve správnou chvíli, kdy se díky působení času lahodná tekutina přemění v nadčasový nektar - nejvznešenější a nejneskutečnější ze všech lidských výtvorů.